PBSP - úvodní text, určený zájemcům o metodu

Jan Siřínek

 PBSP je jedna z původních psychoterapeutických metod určených k sebepoznávání, vyrovnávání se s osobní historií a nacházení hlubšího smyslu a radosti v životě.

Jejím autorem je americký manželský pár Albert Pesso a Diana Boyden. Odtud zkratka PBSP (Pesso Boyden System Psycho-motor). Oba autoři (dnes asi sedmdesátiletí), prošli karierou špičkových výrazových tanečníků. Po ukončení kariéry působili jako učitelé tance a herectví. Na základě pozorování emocionálních stavů svých žáků během nácviku citově vypjatých rolí začali od konce 50. let rozvíjet originální psychoterapeutickou metodu. Během následujících desetiletí ji plně rozvinuli a rozšířili do světa. Dnes je oficiálně etablovaná v USA, Švýcarsku, státech BENELUXu, ve Skandinávii, výcviky psychoterapeutů probíhají např. i v Japonsku a na Thaiwanu. V devadesátých letech se PBSP dostala i do ČR.

V PBSP autoři zúročili letité zkušenosti s uměleckým řemeslem. Nachází zde uplatnění jejich profesionální erudice v choreografií a scénografii, stejně jako hluboké porozumění pro výraz lidského prožívání v subtilních projevech těla. Předpoklady metody jsou taktéž v souladu s moderní vývojovou psychologií a aktuálními neurofyziologickými výzkumy.

PBSP je určena těm. kteří se cítí v životě nespokojeni a nemají pro svou "nespokojenost uspokojivé" východisko. Těm, kteří se v životě marně hledají, kteří se cítí nenaplnění, slabí, bezmocní či osamělí, těm kterým se dlouhodobě opakují stejné problémy ve vztazích... atd. Metoda je ovšem plně určena i těm, kteří se cítí v životě dobře a přejí si přesto prožívat život hlouběji a smysluplněji nebo chtějí jít prostě cestou poznání sebe sama.

PBSP je založena na předpokladu, že každý lidský jedinec je již od svého prenatálního vývoje instinktivně vybaven určitým očekáváním . Očekáváním toho, co bytostně potřebuje ve světě najít. Lidský jedinec je sám o sobě aktivní a od okolí očekává , že na jeho aktivitu bude adekvátně reagovat. Trochu jinými slovy lze říci, že na akci očekává uspokojivou reakci, na otázku právě takovou odpověď, na pohyb žádoucí protipohyb. Součástí jeho genetické výbavy jsou tedy jakási ideální očekávání či ideální vnitřní obrazy toho, co ve světě potřebuje najít. Nachází -li to, může se zdárně vyvíjet , realizovat, co je mu dáno a mít pocit, že život má smysl. Nenachází-li, zůstávají v něm očekávání frustrovaná . V životě se pak ztrácí, má pocity bezmoci, samoty, frustrace a nesmyslnosti.

 

V PBSP se rozeznává 5 základních potřeb či "očekávání" :

1) každý člověk očekává, že ve světě najde své místo - že bude mít dost prostoru v mateřském lůně, po narození v náruči rodičů, dětské postýlce, ve svém pokoji, mezi blízkými .... že jimi bude radostně vítán v celé své individualitě takový, jaký je . S touto potřebou úzce souvisí v pozdějším dospělém životě schopnost cítit se doma, přesvědčení, že tu "jsem správně" a nejsem "mimo".

2´) každý člověk očekává od světa ochranu. Nejprve jej před škodlivými vlivy ochrání mateřská děloha, po narození rodičovská náruč a záštita. Získává-li člověk včas zkušenost, že je chráněn, pro jeho další život to znamená pocit bezpečí a schopnost žít aktivně, bez přehnaného pocitu ohrožení.

3) Člověk očekává péči a výživu. Míní se tím nejen jídlo a něžnost v doslovné podobě, ale i dostatek podnětů, kontaktů, vztahů. V pozdějším věku se k této potřebě řadí i informace, vzdělání , zájmy. Kdo je v tomto smyslu "dobře živen" má pocit plnosti, naplnění, nasycení.. Netrpí přehnanými pocity prázdnoty.

4) Člověk očekává, že bude podporován - zcela konkrétně i symbolicky. Podpora znamená konkrétně třeba být nesen, nebo moci se opřít , abych nespadl. Kdo je podporován, necítí se být na věci sám. Být podporován znamená rovněž být povzbuzován. Žít s pocitem podpory znamená snad něco jako "žít s větrem v zádech". Lidé, kteří mají z dětství bohatou zkušenost s dostatkem podpory, si jí dokáží v dopělém životě dobře zajistit. Mají energii, elán a necítí se slabí, bezmocně vydaní na pospas okolnostem.

5. Konečně, člověk instinktivně touží být "limitován". Být limitován znamená něco v tom smyslu jako být definován, to jest vědět, kdo jsem a kdo nejsem, odkud kam sahá můj vliv a kde začíná vliv druhých. Mít dobře zažitý limit znamená trochu paradoxně být schopen jít do věcí naplno, moci se do nich opřít beze strachu, že tím způsobím nějakou újmu sobě či druhým. Dobrý zážitek limitu mi mohou poskytnout rodiče, kteří mne zvládnou. Rodiče, kteří mají upřímnou radost z dětské živosti, rozpustilosti, z dětského zkoušení síly a experimentů, zároveň jsou ale v jednání a výchově pevní a nepovolují.

Toto je výčet základních potřeb podle PBSP. Tyto potřeby plní v prvopočátku děloha: je v ni místo, ochrana, výživa, podpora (plod z ní nemůže vypadnout), je v ní i limit (je pružná, ale i pevná). Po narození je plnění potřeb na rodičích - nejprve zcela konkrétně, to jest dotykem a kontaktem, později symbolicky, to jest verbálně i neverbálně (např. mimikou). Jak dítě vrůstá do společnosti, nachází své místo, ochranu, výživu, podporu a limit v širším než pouze v rodinném okruhu. Když vše proběhne dobře, člověk má v dospělosti natolik rozvinutý smysl pro uvedené potřeby, že sám umí úspěšně vyhledávat okolnosti, v nichž se cítí "doma" a rychle se zabydluje. Cítí se bezpečně a dobře detekuje ohrožení, umí vyhledat to, co jej naplňuje, vytvořit si okruh lidí, kteří jej podporují a zná taktéž své meze. Má též smysl pro plnění potřeb svých dětí i i lidí v okolí.

 

Jak PBSP funguje:

Naše instinktivní očekávání jsou ideální (máme v sobě vrozený, ideální obraz toho, co bychom rádi), avšak svět, do kterého přicházíme, je ten běžný, jak jej známe. Naše potřeby jsou tedy vždy do jisté míry frustrovány. Otázkou je však míra frustrace. Ona instinktivní, ideální očekávání sama o sobě nevedou k tomu, abychom v souladu s nimi uměli žít v běžném životě. Abychom to dokázali, potřebujeme konkrétní životní zkušenost s konkrétními lidmi, kteří nám musí být v určitý čas k dispozici. Naše paměť vytváří úplný záznam této naší životní zkušenosti. Tento záznam, nebo chcete-li mapa, předurčuje, co budeme prožívat vzhledem k různým okolnostem. Tak například, očekáváme-li bytostně vřelé přijetí a dostane-li se nám místo toho chladné odmítnutí, neseme si tuto zkušenot v sobě. Je -li taková zkušenost převažující, pak je pravděpodobné, že v přítomnosti a budoucnosti budeme mít sklon jednak vystavovat se odmítnutím, jednak chápat jako odmítnutí i situace, kdy tomu tak není. Člověk má přirozený sklon opakovat to, co zažil. Pesso tomu říká "opakování staré mapy" čili vnitřní vracení se k negativní zkušenosti.

V tomto případě stojí naše ideální očekávání kdesi v pozadí a svou existenci nám prozrazují skrze pocit frustrace, protože nežijeme podle našich bytostných potřeb, ale podle negativních zkušeností, které jsme během života nasbírali. Zde jsme u samé podstaty Pessovy metody: cílem terapie je, aby člověk nebyl nucen opakovat "starou mapu": PBSP usiluje o nalezení kontaktu s bytostnou potřebou, s ideálním očekáváním. Kontakt s bytostnou potřebou nám umožní jednak smysluplnější rozlišování toho, co se s námi v různých běžných životních situacích děje, jednak nám otevře svět zážitků, pro které jsme dříve neměli smysl a které nám nyní pomohou..

V terapii se postupuje tak, že adept za terapeutovy spolupráce stopuje citlivá místa svého prožívání. Zkoumá vynořující se paměťové obrazy a hledá, co by potřeboval či co by býval potřeboval, jedná-li se o dávno prožitou zkušenost, která se vynořila. Vychází se z toho, že odpověď na otázku "co bych potřeboval" je u něho uvnitř, v jeho instinktu, v jeho tělových pocitech. Jde tedy o evokaci oněch geneticky daných, ideálních očekávání, kterým je v tu chvíli nasloucháno. Jde o pozorné hledání toho, co těmto očekáváním "sedne přesně na míru" tedy toho momentu, kdy adept spontánně prožije "aha, to je ono". Uspokojení má symbolickou podobu. Zkušenost svědčí o tom, že symbolické uspokojení těchto očekávání postačuje k tříbení, rozvíjení a prohlubování smyslu pro to, co je bytostně potřebné.

PBSP používá několika terapeutických prostředků: zejména zpočátku proniká adept do terapeutické práce prostřednictvím speciálních cvičení. Hlavní funkci v nich má pohyb a dotyk. Jde o cvičení v zásadě neverbální, použití slov je omezené a přesně cílené. Cvičení jsou orientována jednak na probuzení, rozvoj a prohloubení všímavosti vůči subtilnostem prožívání, jednak na probuzení smyslu pro výše probrané potřeby. Konečně, cvičení slouží k rozvoji jakési řídící funkce (tzv. pilota), tedy schopnosti detekovat konkrétní jednotlivé kroky vedoucí k uspokojení potřeby. Cvičení se provádějí většinou ve dvojici nebo ve skupině. V PBSP se klade důraz na přímou zkušenost, na zážitek, nikoli na pouhou informaci , proto jsou cvičení nutná .

Centrálním terapeutickým prostředkem PBSP je "struktura". Jde o soustředěný proces trvající asi tři čtvrti hodiny, věnovaný pouze jednomu adeptovi . Ve struktuře jde o již řečené zkoumání citlivých míst prožívání a o zkoumání rezonancí těchto citlivých míst v paměti. Na rozdíl od cvičení je strukura delší a hlubší. Pracuje se v ní většinou scénicky - ostatní členové skupiny jsou k dispozici v tom smyslu, že vstupují do rolí důležitých postav a aspektů adeptova prožívání . Terapeut pomáhá adeptovi stavět a tvarovat scénu tak, aby co nejvíce odpovídala jeho vnitřní "mapě". Terapeutickým cílem struktury je, aby adept mohl v jejím průběhu objevit, vstřebat a odnést si do dalšího života zážitek ideálního uspokojení jedné či výše bytostných potřeb.

Kromě struktur a cvičení je nedílnou součástí terapie "sdílení" a teoretické seznamování s proncipy PBSP. "Sdílení" se děje na úvod a na konci každého setkání, po každé struktuře či cvičení. Sdílením se myslí svobodné vyjadřování pocitů a myšlenek, s nimiž každý adept přichází, odchází či které se vynořují v průběhu práce. Co a kolik toho kdo z účastníků sdílí s ostatními, je zcela v jeho licenci.

PBSP je nejúčinější ve skupině asi deseti stálých účastníků. Frekvence setkání bývá jednou v týdnu, délka jedné frekvence dvě až tři hodiny. Délka jednoho terapeutického běhu není striktně daná, pohybuje se okolo půl roku.

Ve skupině panují v určitých ohledech přísná pravidla. PBSP musí probíhat v ovzduší tolerance, vzájemné spolupráce a respektu k individuální zkušenosti každého účastníka. Každý účastník je za sebe během terapie plně zodpovědný. K žádným úkonům nesmí být nucen ani přemlouván, naopak je nabádán, aby se vždy ozval, kdyby se v tom či onom necítil bezpečně či svobodně. Každý terapeutický krok je s ním konzultován. Terapeut není jeho vůdce, spíše spolupracovník, který mu svou odborností pomáhá hledat. Platí pravidlo, že člověk je účastníkem skupiny nejen pro sebe, ale stejnou měrou i pro druhé. Každý adept je veden k tomu, aby mluvil za sebe, aby vše co říká, vztahoval pouze ke svému prožívání. Nepřípustné je hodnocení prožitků druhých a vynášení soudů na nimi. Je žádoucí a pro terapii nutné, aby účastníci nevynechávali účast bez skutečně závažných příčin. Znamená to docházet i ve stavu nepohody a nechuti. Jen tak může být terapie účinná. Účast je nutná i s ohledem na ostatní, kterým je dobré být k dispozici během jejich práce.

Závěrem: optimálním vnitřním nastavením pro PBSP je otevřenost, zvídavost, ochota experimentovat a zkoušet. Méně šťastné, i když ne zcela nevhodné, je očekávání okamžitého, přímočarého efektu ve smyslu rychlého vymizení obtíží.

K PBSP se lze vracet v různých životních obdobích, navazovat na získané zkušenosti a brát ji jako jeden z prostředků osobního zrání.